NÁŠ PORODNÍ PŘÍBĚH

Hned na začátku článku musím zmínit, že se bude jednat o dost otevřený popis celého porodu bez skrupulí doplněn o fotky, takže pokud nejste připraveni na realitu, máte příliš bujnou fantazii, nebo Vám stačí stručný popis porodního procesu, nemá cenu číst dál. ;) 

Začnu tak trošku dřív, byl pátek, 10 dnů do Vánoc - bloudila jsem městem, nakupovala poslední dárky, který nebyly vůbec lehký, dokupovala zásoby (abychom doma o svátcích neumřeli) a všude jsem chodila jak jinak, než pěšky. Mluvila jsem k našemu děťátku, jak ráda ho nosím, ale že už jsem občas unavená, jak nosím cca 10 kilo navíc. Přišlo mi, že lehkým kopáním odpovídal, že to chápe. :)

Večer jsme si ještě společně užili večírek s kolegy ze školy, kde nechybělo spoustu dobrého jídla a pití. Všichni mě obdivovali, jak to vše zvládám pořád s úsměvem, kolik mám energie a jak se na vše (i na porod samotný) těším. Odpovídala jsem, že jinak to ani neumím - proto to nedávno změněné příjmení - Veselá ještě o to víc podpořilo. Při plánování odchodu domů (podotýkám, že to k nám je asi 5 minut) se mi najednou začali všichni nabízet, že mě odvezou, že je venku sníh, že z kopce to určitě klouže, ať neblázním a jedu s nimi. No nakonec jsem si říkala, co kdyby, navíc jsem doprovod (Jirku měřícího bez mála 2 metry, pozn.) měla už doma, tak jsem nakonec do jednoho z aut sedla. S posádkou jsem se rozloučila a s úsměvem a mírnou ztrátou dechu jsem ještě vyšla 8. patro.

Večer po sprše jsem si v obýváků chystala oblíbená videa, dobrý čaj a chystala jsem se cvičit s balónkem Aniball (zasvěcení ví, nezasvěcení si to pro zajímavost vygooglí :-) ). A jak si tam tak chystám a rovnám věci, dostala jsem chuť na něco dobrého. Nutella (v těhu má oblíbená, i když plná cukru a palmáče, ale co už) už došla, tak jsem nevěděla, co jiného to bude. Zvedám se z gauče a najednou "hmm, jsem už asi jaski povolená, asi jsem si učůrla." Ale ono tomu nešlo uvěřit, tak jsem se posadila na chvíli zpět na gauč. Po chvilce jsem zkusila vstát znovu a zase malý proud. 1, 2, 3 - konečně to v hlavě seplo - to bude asi plodová voda! Zvedám mobil a volám příteli do vedlejší ložnice. Ten už tvrdě spal, ale nakonec telefon zvedl. Říkám mu: "vem prosím ze skříně 2 ručníky a přijď za mnou do obýváku." Ozvalo se jen hmmm. Čekám tam minutu, dvě, tři... Volám mu znovu a opakuju, co po něm potřebuju. Po chvilce se objevil ve dvěřích obýváku, polozavřený oči, ale v podpaží měl 2 ručníky - hurá!!! Podává mi ručníky a ptá se rozespale, na co je potřebuju. Odpovídám mu, že mi praskla voda. Ten v klidu odvětil:"hmmm, v porodnici říkali, že to nic není, že se ještě nerodí, tak já si jdu lehnout." Tak si šel teda lehnout. Já s břichem jsme se přesunuli do vany a tak si tam tak stojím a najednou ve dveřích zase Jirka a ptá se, proč mám tak divně puštěnou sprchu. Ona to nebyla sprcha, to si tak pomale odtýkala plodovka. Po chvíli jsem znejistila, protože jsem si všimla, že plodovka začíná být nažloutlá - měla jsem načteno, takže jsem věděla, že nemusí být vše ok, ale nedalo mi to a začla jsem googlit, jak to má vypadat, protože v knížkách odstín plodové vody nikdo přesně nespecifikoval. Najednou googlíme oba. Jak komické. Kontrakce zatím žádné, miminko se tetelilo, tak nebylo kam spěchat. Nakonec jsme se dohodli, že si ještě půjdu zdřímnout, ať naberu síly na blížící se porod. Ovšem v posteli jsem dlouho nevydržela, protože voda tekla směle dál - jako když vám správně netěsní špunt ve vaně. :-) Takže na to byly i porodnický vložky malý. Přešla jsem tudíž na level 2 a vyměňovala jsem pod sebou ručníky co půl hodina a v mezičase jsem ještě četla nějaké "chytré" rady na netu a mazlila vrnící kočku. Přítel směle spal dál, až nad ránem se mě ptal, jak to teda vypadá, jestli pojedeme do porodnice, nebo jestli má ráno vstávat do práce. Říkala jsem, že uvidíme. Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme do porodnice (neznalí a plní mírné nejistoty z neznáma). Protože nemáme auto, měli jsme v plánu, že nás poveze kamarád, ale ve 3 ráno ve všední den to nebylo ideální. Taxíkem se nám nechtělo (nemělo by to to kouzlo, až to jednou budeme našemu dítěti vyprávět) a sanitku nemělo cenu volat, protože jsem byla bez kontrakcí. Zbyla nám tedy jediná možnost - šalina (pro Pražáky a spol. - tramvaj). V noci a nad ránem ale nejezdí jako normálně, jezdí nám v Brně rozjezdy. Takže jsme si pěkně ve dvou, se sportovní taškou a melounem pod bundou vyrazili nočním Brnem na výlet. Dokážete si představit ty pohledy lidí různých věkových skupin - někteří do práce, někteří z práce, jiní z pařby, jiní jen tak cestovali... My jsme byli pořád v dobré náladě i Joník v břiše se měl dobře. :-)

Po příjezdu do porodnice se nás ujala sestřička a čekalo nás vypisování zbytku papírů, vysvětlování požadavků z mého porodního plánu, změnu jména bez svatby a dost nepříjemná sestra se mě ptala, zda jsem si jistá, že je to opravdu plodovka - na důkaz místo slibů dělala Temešváryho test plodové vody z vložky. Jak jinak - vyšel pozitivně, tak tedy pochopila, že asi vím, kdy mi začla odtékat plodovka. Jeden z doktorů se divil, proč jsme přijeli do porodnice, když mi jen praskla voda, ale nemám žádné kontrakce. O 10 minut později jiná doktorka byla velmi nepříjemná, když zjistila, že plodová voda začala odtékat už předchozí večer... Teď aby se v tom prase vyznalo, co je tedy správně (pro příští porod už vím, že se budu řídit jen a jen svým tělem a nebudu se rozrušovat nejednotným personálem z nemocnice).

bylo období pro porodnici náročný (celkem 22 porodů během 2 dnů), dali mě na pokoj na šestinedělí k mamince, jenž čekala ráno plánovaná sekce a dvojčátka k tomu. Ráno jsme se tedy s maminkou seznámily, těšily se na dvojčátka a o pár hodin později už byla zpátky na pokoji. Dvojčátka jsem viděla zrovna s tatínkem, když odcházel z porodního sálu. U mě bylo vše pořád stejné - neotvírala jsem se, plodovka pomale odtékala, ale velký kontrakce stále nikde. Odpoledne při návštěvách a v záplavě miminek jsem už trošku propadala mírné panice, jestli vůbec dokážu být maminkou, jestli zvládnu porodit, jestli k nám náš malej vůbec chce přijít... Tyhle pocity jsem díky Jirkovi zvládla mnohem líp, než by se dalo čekat. Uklidnila jsem se a rázem začaly přicházet silnější kontrakce (v intervalu 10 - 12 minut), které se postupně od pozdního odpoledne stupňovaly a přicházely v častějších intervalech. Při jednom z dalších vyšetření se zjistilo, že malý je naprosto v pořádku, kontrakce nejsou zas tak pravidelné (dle křivky grafu) a vůbec se neotvírám. Jelikož to už byl celý den a noc, co jsem nespala a moc nejedla, dostala jsem slabou injekci na spaní. Která se však absolutně minula účinkem a spát se mi vůbec nechtělo.

 Protože kontrakce neznačily blížící se porod dost nemile poslali Jirku domů - zajímavé bylo, že v době, kdy byl se mnou na chodbě a pomáhal mi prodýchávat kontrakce,  nikdo nic nenamítal, ale ve chvíli, kdy jsem byla na vyšetřovně, se na něj slétly jako supy na kořist... Tak jsme se rozloučili a já šla na pokoj. Kontrakce však začaly sílit, a proto jsem hledala úlevovou polohu. Nejlepší to bylo při chůzi, v podřepu zapřená o postel nebo s prohnutými zády. Zrovna jsem jednu takovou kontrakci prodýchávala a přišla za mnou sestra, jak si to představuju být tak hlučná a rušit čerstvou maminku po císaři, která se snaží spát. Vysvětlila jsem jí, že se jen snažím prodýchávat kontrakci a ulevit bolesti. Sestra mě však několikrát důrazně upozornila na to, že já ještě žádné bolesti cítit nemohu, protože rozhodně porod nezačal a trvala na tom, ať si lehnu zpět do postele a spím. Když už to vypadalo, že víc rušíme maminku naším rozhovorem, lehla jsem si zpět na postel. Po hodině už mi ale bylo nepříjemné ležet v jakékoli poloze, zavěsila jsem se proto zpátky na čelo postele a v tom do pokoje opět vtrhla sestra, praštila mě otvírajícími dveřmi a rázně mě napomínala, ať se opravdu vrátím do postele a spím. Říkala jsem jí však, že nemůžu ležet a potřebuju být tady. Po dalším návratu do postele se maminka dvojčátek rozhodla, že už to nemůže sledovat a dodala mi odvahu jít zpět na vyšetření na porodní sál. Tady zjistili, že se začínám otvírat, kontrakce jsou pravidelné (cca po 6 minutách) a že mohu zavolat zpátky budoucího tatínka. Ten byl doma cca hodinku, zrovna si otevřel vínko a lehl si na gauč. No porod nepočká, tak opět sedl do rozjezdu a tradá zpět přes celé Brno do porodnice.

Po příjezdu už tušil, že jde do tuhého, při otevření dveří viděl mě ležící na posteli, pode mnou kaluž krve, která se fakt nedala přehlédnout. Sama jsem zrovna prožívala kontrakci, takže jsem ani neodpověděla na pozdrav, to až po chvíli. Sestra se snažila mě udržet v leže v posteli, ale to se nedalo, přišla jsem si, jako bych na miminku ležela a bránila mu v posunu dál. Takže jsem si chodila po pokoji, poskakovala na míči a občas mě čekalo vyšetření porodní asistentkou (dále jen PA).
Pravidelné kontrakce byly konečně silné a od bolesti mi pomáhala jen teplá sprcha. Zprvu se mi snažil nahřívat záda, ale nedalo se to, po chvilce byl mokrý a voda byla všude. Tak jen zpoza dveří poslouchal, jak se měním v maminku (ale znělo to, jako by to byla přeměna ve vlkodlaka :-) ). Do sprchy jsem si nakonec vzala i gymnastický míč, zapřela jsem si na něj nohu, což mi moc pomohlo při kontrakcích. Porodní asistentka mě chodila pravidelně kontrolovat a radila, ať ještě netlačím. Jen co se za ní zavřely dveře, směle jsem se ponořila do kontrakcí a cítila jsem, jak miminko sestupuje dál a dál a že je potřeba tlačit. Tělo prostě přesně vědělo, co se děje a dalo mi signál, abych věděla, co mám dělat já. Nejlepší pro mě bylo zapřít se ve sprše jednou nohou o gymnastický míč a druhou rukou se zavěsit o madlo. Člověk tak cítil, jak maličký sestupuje, jako by se kosti ohýbaly, rozšiřovaly od sebe a uvolňovaly tak cestu pro miminko...

Po pár hodinách jsme začali s PA řešit porodní polohu, mé návrhy (v kleče, ve stoje, v podřepu) zavrhla z neadekvátních důvodů, ale hádat jsem se s ní nakonec nechtěla, a tak jsme se domluvily, že zkusíme kompromis - polohovací křeslo. Poslední možnost dostat epidurál, jak mi bylo sděleno, ten jsem však odmítla s poznámkou, že je to i v porodním plánu.

Samotné tlačení už bylo docela náročné, protože jsem nic moc nejedla a hlavně nespala 2 dny. Ale plná humoru jsem do toho šla. Bohužel jsem nebyla úplně schopná dodržet přesný popis tlačení dle PA, která už se zdála být dost vynervovaná, že "to nedělám" dle jejich instrukcí. Prostě už to chtěla mít za sebou a bylo to na ní znát. Pořád jsem se snažila nepřenést tu její nervozitu na sebe. Představovala jsem si to totiž úplně jinak, chtěla jsem přítmí, klid, nerušený proces, kdy opravdu budu ponořená do sebe (to se mi částečně podařilo, protože jsem poslouchala hlavně svoje tělo, svoje instinkty a PA jsem brala jako nutné zlo, které tam je přítomno). Po několika zatlačení už byla vidět hlavička (jenže to nebylo jednoduché, asi 10 krát jsem zatalčila, hlavička již byla skoro venku, ale na další zatlačení jsem neměla dost sil, takže opět vklouzla zpátky) - poslala jsem Jirku podívat se na barvu vlasů (v těhotenství jsem měla velký obavy, že budeme mít zrzounka, jenže ty já nemám zrovna ráda - ehmm, jako by na tom záleželo). Doktor s PA se tomu museli smát. Při dalších tlačeních se mi nakonec podařilo porodit ramínka, který byly hodně široký. Hrozilo mi natrhnutí a tak jsem svolila k drobnému nastřižení hráze. Bylo to nepříjemné, ale ne nijak bolestivé. Několikrát mi byly nabídnuty léky zmírňující bolesti, ty jsem však razantně odmítala.

Mezi kontrakcemi jsme se vsadili s PA a lékařem, že stihnu porodit do 04:00. Zbytek tělíčka už pak šel jako po másle. :-) Ale stihli jsme to až 04:05. Bod pro PA. :) Byl to úžasný okamžik plný štěstí, adrenalinu, pýchy, úsměvu, těšení, drobných obav a lásky. To teplé tělíčko, které se jemně chvělo, očička, když se na Vás podívají a Vám se hrnou slzy štěstí do očí, ta malá ručička, když Vás prvně chytí za prst, to heboučké tělíčko a pocit naplnění... To se prostě nedá dost dobře popsat. Náš zázrak měl 3. 240 g a 51 cm ale ta láska, která tam na sále vznikla je nekonečná. <3

Pár vteřin na světě....

Hrdý tatínek přestřihl pupeční šňůru, zprvu plný dojmů se to nepodařilo, tak dostal druhý pokus. Byli jsme s Jirkou domluveni, že bude ihned fotit, ať máme na tenhle úžasný okamžik vzpomínky v podobě autentických fotek. Jenže ten nebyl schopný ničeho. Jen tak tam stál, koukal se na mě, na malého a plakal - plakal štěstím a nevnímal, že na něj někdo mluví a už vůbec si nevzpomněl, že má fotit. Prosila jsem doktora, zda mohu již seskočit dolů a jít si malého vyfotit sama - se smíchem mě upozornil, že ještě musíme počkat, až odejde placenta. Mezitím se Jirka probral ze svého světa a začal fotit. Placenta odešla asi do 20 minut. Plná energie z přírodního Oxytocinu (nejlepší přírodní droga ever :-) ) jsem seskočila dolů, užívala si malý uzlíček v náručí a na chvíli jsem jej předala tatínkovi. Odešla jsem do sprchy a poté jsme si všichni tři zalezli do velké postele - kouzlo okamžiku se bohužel nedá popsat, to se musí zažít...  <3 Když jsme si našeho syna nesli společně na pokoj, mluvila jsem o tom, jak se těším, až přivedeme na svět jeho sestřičku Emičku a že bych si to klidně hned zopakovala. Paní doktorka z novorozeneckého mě měla za blázna. :-) 

Člověk by řekl, že po porodu bude maminka unavená, já však byla plná energie, že bych i maraton uběhla - tomu nechtěl doktor ani věřit, moji náturu mu však připomněl Jirka, když mu odvyprávěl o běžeckém závodu (cca 8 km), který jsem absolvovala v 6. měsíci těhotenství bez jakýchkoliv komplikací. Takže jsem se kochala miminkem a těšila se, až ho představíme zbytku rodiny při odpolední návštěvě.

Po porodu placenty a malém šití nás čekal 3 hodinový bonding. Jirka, já a Jonášek jsme byli společně zachumlaní ve velké posteli. Mazlili se, tulili, hladili a byli nejšťastnější lidi na planetě. Ten pocit, že už jsme tak nějak kompletní, že máme to, co jsme tolik chtěli, nekonečný pocit štěstí. Neskutečný, kdo nezažije, nepochopí. Pak už jsme se přesunuli na oddělení šestinedělí a tatínek se vrátil do práce. Poté se jel domů vyspat a odpoledne zase za náma do porodnice.

První společná fotka naší nové rodinky :-)

Dny a noci jsem moc nespala, nemohla jsem se na toho našeho malého prince vynadívat. Byl tak krásný a maličký. Hezky se přisával a u toho se slastně usmíval. Plakal snad jen chviličku. Často škytal a pozoroval všechny obličeje, které na něj koukaly. I když vím, že miminko ještě tak ostře nevidí a snad i vzhůru nohama, jako by si nás i přesto prohlížel a ukládal do své paměti. Noci jsme i přes zákazy sester, doktorů i uklízeček trávili společně ve velké posteli namačkaní jeden na druhého. Byli jsme tak nejspokojenejší.

Láska na první pohled, dotyk, očichání...

Třetí den jsem se už chystali domů, čekali jsme už na náš odvoz,měli jsme již sebou veškeré papíry, podepsaný revers, vysvlečenou postel, ale co se nestalo - směnu převzala starší doktorka, která dělala Joníkovi i test na žloutenku. Rozhodla, že jediný, kdo může porodnici opustit jsem já, ale že malého nepustí. Jelikož má vysoké hodnoty bilirubinu, hrozila nám i převozem do dětské nemocnice a výměnikovou krví... Takže jsme museli zůstat v porodnici o 3 dny déle a malého jsme měli většinu času v inkubátoru na fototerapii. Chodili jsme za ním na návštěvy, drželi ho za ruku, mluvili na něj. Mléko jsem mu musela prvních 30 hodin odstříkávát, ale jakmile se vyměnila směna, sestřička mi dovolila jej nakojit - pocit štěstí mě polil, že jsem zase měla vlhko pod očima. Druhý den mi jej nosili na kojení, ale v noci už jsem jim ho nenechala odnést a spali jsme spolu - celou noc prospinkal hezky na mamince a byl moc spokojený a hodný. Maminka je přeci lepší než teplý inkubátor, to je snad jasná věc.

Musím říct, že snad jen dvě sestry byly hodné a dokázaly mi poradit, jak odstříkávat ručně mléko, aby Joník nemusel mít umělé a mně se normálně "rozjela" laktace. Musím však uznat, že sestra, která mi nevěřila, že se porod blíží a byla velmi nepříjemná, se nakonec chovala mile a bylo vidět, že uznala svoji chybu.

Každá chvilka bez Jonáška byla pro mě tou nejdelší v mým životě. Člověk se cítil tak bezmocně a nemohl tomu drobečkovi nijak pomoct. O to větší radost jsme měli z propuštění pár dnů před Vánoci. Byl to jeden z nejlepších dnů v našem životě. Do dalšího porodu si už velmi budeme rozmýšlet, kde budu rodit a zatím to nejvíce vyhrává domácí porod, ale o tom zase někdy příště.

První společné ráno bylo neskutečné... únavou, nadšením a hormonama jsem ani nespala :)

Pokud jste dočetli až sem, děkuji za Vaši trpělivost a budu moc ráda, když napíšete, jak to probíhalo u Vás (ať už soukromě nebo do komentáře). 

S láskou K. & J. & J.