ZÁKONY VESMÍRU

Sice nejsem věřící, ale na něco mezi nebem a Zemí věřím. Věřím hlavně na jevy, které mění naše životy, ať už směrem dopředu, do strany a občas si dozadu. A tak se mi občas stane, že a něco myslím, přemýšlím o tom, přemýšlím o tom hodně. Vlastně na to myslím docela často, skoro pořád, myšlenky se mi samy vrací a já si říkám ne, to se nestane, ty jo, proč na to myslíš, vždyť to není možný... A pak se to najednou stane.


Stalo se mi třeba to, že jsem viděla na internetu nové povlečení - samozřejmě dětské (už si snad ani nepamatuju, kdy jsem si plánovaně koupila něco pro sebe) a říkala jsem si, že bych možná Jaoíkovi mohla koupit nové povlečení. Ale ne, už má troje, to by mělo stačit. Pak se mi ale zase vkradly do mysli další myšlenky - co když bude zvracet a nezbude nám ani jedno čisté? Co když nestihnu vyprat nové a nebudou mu to moct převléknout? (říkám si, že to není normální, že tolik přemýšlím nad takovou kravinou, běžně jsem totiž hodně impulzivní, tvrdohlavá a když se rozhoduju, tak hned). Jenže pak se situace změnila - Jonášek zvracel a zvracel a zvracel ... To si ze mě někdo dělá jako srandu, nebo co?!
V jinou chvíli jsem zase koupila novou varnou konvici, s nadšením jsem ji vybalila z krabice, kterou jsem rozdělala, vytřídila ostatní věci na papír a plasty, schovala záručák a fakturu do krabice. V hlavě si říkám, že to určitě dlouho potřebovat nebudu. Konvice vypadá suprově, skleněná s modrým podsvícením. Vybírala jsem ji dlouho a zodpovědně. Po chvíli v konvici uvařím první vodu, už jsem se těšila, až si dáme první kávu z nové konvice, která nebude plná vodního kamene, jako ta stará. Když jsem ale vodu z konvice vylévala, opařila jsem si nohu, protože konvice je tak chytře udělaná, že z ní vytéká voda, pokud nezalíváte jedno kafe asi hodinu. Takže mohu směle skládat krabici zpátky a hurá na reklamaci.
Tenhle zákon vesmíru (jak tomu pracovně říkám) a něco podobného už se se mnou táhne opravdu dlouho. Všimla jsem si toho už někdy na střední možná už na základní škole. Stalo se mi to osudným i u maturity (a nejsem určitě jediná). Říkala jsem si, tak tebe si otázko určitě nevytáhnu, jsi moc dlouhá, vůbec se mi nelíbíš, ani jsem si ji tedy nepřečetla... Bylo to u benzínky, kde jsem trávila poslední hodiny před maturitou, pamatuju si to, jako by to bylo včera. A ejhle u maturity jsem si otázku vytáhla a mohla jsem za to poděkovat jenom sama sobě, své lenosti a tomu, že nevěřím svým instinktům.
Taky se mi stalo to že jsem brouzdala po internetu. Už jsem měla v jednom eshopu v košíku daná homeopatika a další přípravky na podporu imunity, ale objednávku jsem nakonec neodeslala. Zase mě v hlavě něco nahlodalo, že je to zbytečný, vždyť jsme všichni zdraví. Ještě tu noc jsme všichni rýmovali.
Nedávno jsem si zase říkala Ty jo co by jsme dělali kdyby jsme na ty boby opravdu rozbily, protože na nich jezdím samozřejmě s Joníčkem. Už nejsem úplně nejlehčí a 50 kilo opravdu nevážím. Dva dny jsem nad tím přemýšlela jestli teda na těch bobech mám jezdit nebo je nechat až na příští rok, kdy už to bude Jonášek zvládat sám a třetí den se to stalo - jeli jsme spolu na bobech a za chvíli v nich byla díra. Tadááááá, nevím jak to dělám, ale stává se mi to skoro denně... Myslím, že se to děje protože se to má dít, má to tak být a jsem vlastně hrozně ráda za jakoukoliv životní výzvu. VĚŘÍM TOMU, ŽE KAŽDÉMU Z NÁS ŽIVOT NADĚLÍ TOLIK, KOLIK JSME JEN SCHOPNI UNÉST.

A co vy a vaše zákony vesmíru? Funguje to u vás stejně Jestli jo dejte mi vědět ať se trochu uklidním
P.S. občas si přijdu jako v Truman show jako by mě někdo sledoval a řídil tak můj život a pokud jste to neviděli, tak na to mrkněte, je to super film s Jimem Carrey (https://www.csfd.cz/film/9568-truman-show/prehled/)

Mějte krásné dny.
Kam.

Komentáře

Oblíbené příspěvky